Amos působil za Judského krále Uzijáše (779-740 př. Kr.) a samařského krále Jeroboáma II. (783-743 př. Kr.). Můžeme se tedy domnívat, že kniha proroka Ámose vznikla kolem roku 760 př. Kr. Byla to doba politického a ekonomického rozmachu izraelského království před hrozícím napadením ze strany Asýrie. (To se stalo v roce 720 př. Kr.) Proroci té doby, včetně Ámose, prorokovali na základě konkrétních událostí v konkrétní společnosti a v konkrétním okamžiku dějin. Je tedy třeba vnímat skutečnost, že děj knihy je zasazen do těchto konkrétních hranic.  

            Jsou zde výroky proti řadě národů, které se vzdálily od Boha, což mělo za následek i jejich nemorální jednání. Ámos vytýká Amorejcům masakrování gieládského obyvatelstva, Pelištejcům obývající dnešní Gazu vysídlení a prodání obyvatelstva dobytého území do otroctví Edomu atd. Následně je proroctví proti Týru, Edomu a dalším národům, ale i proti Judsku (2,4-5) a proti Izraeli (2,6-16) V knize Ámose je ale také výzva k obrácení se k Bohu a k hledání dobra ne zla s tím, že se Bůh snad smiluje. (5,4.6.14-15 a velmi jasně řečeno 7,3.6)

            Tedy z daného vyplývá, že nemůžeme spojovat dnešní události v Gaze s proroctvím Ámose. I když obecně můžeme říct, že amorální a hříšné jednání vyplývající z opuštění Boha přináší svůj dopad. Tedy v tomto smyslu lze si vzít z knihy Ámose poučení i dnes.

            Co se týká textů u Izajáše proroka. Proroctví bylo napsané kolem roku 700 př. Kr. Severní izraelské království bylo zničeno Asýrií a Judsku je vytýkáno koketování s pohanstvím. Toto koketování přicházelo tehdy, když Judsko uzavíralo vojenské smlouvy s cizími národy, protože se obáválo napadení ze strany Asýrie. Tím ale dáválo najevo, že se nespoléhá na Boha, ale na člověka. Protože judejci upřednostnili svoje řešení před pomocí od Hospodina, čteme ve třetí kapitole, že Hospodin odjímá oporu a veškerou pomoc. Bůh se totiž nevnucuje, ale dává svobodu.

            Tedy opět se jedná o konkrétní dobu a konkrétní národ. Ale stejně jako u proroka Ámose i zde můžeme vnímat poučení, že Bůh se nebude vnucovat do dění společnosti i když mu dává určité hranice. Nedopustí víc, než uzná za vhodné a zároveň to bude On, který ukončí dějiny svým příchodem.

            To je těžká otázka a není na ni jednoznačná odpověď. Zvláště pokud se jedná o konkrétního člověka. Nemůžeme plně pochopit smysl jeho utrpení. Co ale víme, je skutečnost, že Bůh určitě utrpení pro člověka nikdy nechtěl a nechce ani dnes.

            Někdo může říct, že utrpení je trest od Boha, nebo že tak nás Bůh vychovává, ale je to příliš odvážné tvrzení a dovolím si podotknout, že nepravdivé. Kolik lidí dělá zlé věci a takové utrpení neprožívá. Tento výklad zavrhl i Ježíš, když odpovídá na otázku učedníků: „Když učedníci vidí slepce, ptají se: "Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?" Ježíš odpovídá: "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží." (Jan 9, 2-3).

Přesto všechno se nám nabízí několik výkladů pro zdůvodnění utrpení. Některá utrpení si přivodí člověk sám díky například zbytečnému riskování. Rychlá jízda v autě a havárie, skoky do neznámé vody a tím i doživotní hendikep atd. Jinou věcí je, že lidé působí druhým bolest a utrpení, protože naprosto ignorují Boží návod pro život a pro mezilidské vztahy. Například války, koncentrační tábory, zplození potomka v opilosti s pro něj negativními důsledky atd. To nepůsobí Bůh, ale lidé. A pokud bychom řekli, že tomu měl Bůh zabránit, potom by nám musel zabránit, abychom lhali, abychom pomlouvali, nejednali nekorektně atd. Ale Bůh nám dal svobodu s tím, že upozornil, na to, že se svobodou přichází i odpovědnost. Ještě jiný důvod popisuje Bible v knize Jobově, kdy hovoří o zkušenosti Joba, který se dostal do velkého strádání proto, že si to satan vyžádal. Nařkl totiž Boha, že provozuje s lidmi „výměnný obchod“. Komu žehná, ten Ho respektuje a komu ne, ten Boha ze svého života odkládá. Bůh musel dokázat, že to není pravda. Proto se stalo s Jobem to, co se stalo. Ano, je něco, co je nad námi, a někdy jsme vtaženi do tohoto boje mezi dobrem a zlem, Bohem a satanem.

            A potom je zde utrpení, jehož důvod nedokážeme objasnit. Žijeme v hříšném světě, odklonili jsme se jako lidé od Boha. To je obecný důvod, ale konkrétní důvod pro problém konkrétního člověka nevíme. Může být, že v utrpení, nemoci a slabosti si mnohdy uvědomíme důležité a podstatné věci, které bychom jinak neviděli.  

A tak důležitější než vědět proč, je vědět, že Bůh je i v našem utrpení s námi. A může nám dát sílu naše utrpení nést.  "Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát." (1 Korintským 10:13)

Na Vaši první otázku je třeba odpovědět „ano“ i „ne“. Obecná, většinová představa je, že po smrti nějakým způsobem pokračuje život. U mnohých křesťanů jde o „nesmrtelnou duši“, která se odebírá do nebe, očistce nebo pekla. U jiných náboženství jde o převtělování, a u těch, kteří si říkají ateisté existuje „pěvecké nebe, herecké nebe a jiné nebe“, odkud se na nás dívají ti, kteří zemřeli. Ale taková představa je podle Bible mylná. Takový posmrtný život neexistuje. To ale neznamená, že neexistuje věčný život.

            Bible říká: „Živí totiž vědí, že zemřou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš“. (Kazatel 9,5.10) „Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí“. (Kazatel 3,19) A to proto, že „On, jediný Vládce, Král králů a Pán pánů. On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle“. (1. Timoteova 6,15-16) Tedy nesmrtelnost u lidí neexistuje.

            Existuje však věčný život, do kterého probudí Bůh ty, kteří ve svém pozemském životě vzali Boha vážně. „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu“. (Římanům 6,23) „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. (Jan 3,16) „Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu. Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem“. (1. Tesalonickým 4, 13-17)

            Shrnuto: Člověk umírá, spí a nic neví. Ten, kdo toužil po věčném životě, přijal nabídku

Ježíše Krista, bral Boha vážně, bude vzkříšen při druhém příchodu Krista na tuto zem a bude

 s Bohem žít věčně.

            Vaše druhá otázka „kdo je Bůh“. Boha nikdo neviděl, jak říká Bible, ale Ježíš nám jej představil svým životem i svojí smrtí: „Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl“. (Jan 1,18) Boha nikdo neviděl, ale můžeme jej „vidět“ prostřednictvím jeho díla a jeho činů: Když se Jan Křtitel ptal Ježíše přes prostředníky, jestli je Mesiáš, potom dostal odpověď: „Ježíš jim odpověděl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte“. (Matouš 11,4)

Z toho, co víme z Bible, ale i ze svých vlastních zkušeností: Bůh je Stvořitel, tedy není stvořenou bytostí. Je Pán pánů a Král králů. Je duchovní, ale osobní bytost, tedy ne pouze nějaký vliv nebo neosobní síla. Je inteligentní, myslící, dokonalá bytost, která je nade vším. Je milujícím Otcem, který je sice autoritou, ale milující autoritou. Nejvýstižnější definicí Boha je ono biblické „Bůh je láska, která se ukázala i vůči nám“. (1. Jan 4,8-9) Na druhé straně je také ten, který dává nám lidem svobodu pro rozhodnutí jej respektovat nebo nikoli. Samozřejmě s vědomím dopadu našeho vlastního rozhodnutí.

         Bible říká, že Bůh je zde od věčnosti: „Tvůj trůn pevně stojí odedávna. Ty jsi od věčnosti“. (Žalm 93,2) Naše omezené lidské chápání není schopno rozklíčovat, co to je od věčnosti, stejně jako nejsme schopni pochopit co je nekonečno. Čili na Vaši otázku nejsme schopni jako lidé odpovědět.

Poznámka:

          Ono je to ale podobné tomu, jak věří ateisté (ateismus je absence víry v Boha či jiné duchovní bytosti), kteří říkají, že vše vzešlo z hmoty. A odkud se vzala hmota? Od věčnosti. A jsme na tom stejně, pouze s rozdílem, že věřícím lidem stojí za stvořením inteligentní, živá bytost a evolucionistům mrtvá, nemyslící hmota. (Slovo evoluce vyjadřuje víru v neřízenou, samovolnou tendenci některých hmotných částic ke stále složitějším strukturám a soustavám z těchto prvků složených – od neživého uspořádání až k životu, od jednobuněčného uspořádání těchto soustav až k člověku.)

            Kdy byli svrženi (Luciferovi andělé) na Zem? Bible na tuto otázku odpovídá několika verši.

            Ano, Satan a jeho andělé byly svrženi na zem: „A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé.“ (Zjevení Jana 12,9) „Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů“! Iz.14,12

            Ježíš to potvrzuje: „Řekl jim: „Viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk“. (Lukáš 10,18)

            Kdy se to stalo: „Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“ (Jan 12,31-32)

            Stalo se to po smrti Ježíše na této zemi. Před ní měl satan ještě přístup do nebe. Viz Jób 1,6: „Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan“. Smrtí Ježíše bylo potvrzeno konečné vítězství nad satanem a satan a jeho andělé byli svrženi na zem. Dostali „domácí vězení“, protože na zemi jsme je my lidé hned po stvoření přijali, a tady byli „doma“. Ale to pouze dočasně. „Až se dovrší tisíc let, bude satan propuštěn ze svého žaláře a vyjde, aby oklamal národy ve všech čtyřech úhlech světa, Góga i Magóga. Shromáždí je k boji a bude jich jako písku v moři. Viděl jsem, jak vystoupili po celé šíři země a obklíčili tábor svatých a město, které miluje Bůh. Ale sestoupil oheň z nebe a pohltil je“. (Zjevení 20,7-9)

            O sobotě se hovoří již při popisu stvoření. „Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo“. (Genesis 2, 1-3) Slovo „přestal“ lze přeložit také jako „odpočinul“ a od toho je též výraz šabat. (viz poznámka v Českém studijním překladu.)

            Nikde v Bibli nečteme, že by Bůh tuto výjimečnost sobotního dne odejmul. Naopak čtvrté přikázání hovoří o sobotě jako o dnu odpočinku a společenství s Bohem. Zajímavé je, že celý křesťanský svět respektuje všechna přikázání, až na přikázání čtvrté. Jakub 2,10 ale říká, že je třeba zachovávat všechna přikázání. A pokud jsme si čtvrté přikázání upravili, proč ne jiné? Například sedmé o cizoložství a smilstvu? Nikde v Bibli nečteme, že by bylo desatero zrušeno. A tak proč jedno ano? Jestliže hovoříme, že v Novém zákoně žijeme pod milostí, potom logika říká, že kde je milost, tam musí být i zákon. Kde není zákon, nemusí být ani milost.

            A s tímto vědomím přistupme k Vaší otázce. Je třeba si uvědomit, že vzpomínané texty v listu Římanům, nezapadají do kontextu debaty o sobotě. Verš šestý říká, že „Kdo zachovává určité dny, zachovává je Pánu. Kdo jí, dělá to Pánu ke cti, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, dělá to také Pánu ke cti, neboť i on děkuje Bohu. Zde se nemluví o sobotě, ale o postních dnech, ve kterých se děkuje Pánu. Farizeové se postili minimálně 2x v týdnu, a to ve vyhrazených dnech. Kdo to tak nedělal toho odsuzovali. Pavel ukazuje na to, že postit se v určitý den anebo nepostit je na svědomí člověka, a nemůžeme za to člověka odsuzovat. (14,10) Tedy nejde zde o záležitost soboty, protože židům bylo v otázce soboty jasno, stejně jako Pavlovi, nejde zde o přetvoření jednoho z přikázání, ale šlo o tradici postu.

            Tuto otázku položili Ježíši i jeho učedníci. (Viz Matouš 24,3) A Ježíš jim odpověděl: „Dávejte si pozor, aby vás někdo nesvedl“ (Matouš 24,4) Tím chtěl říct, že to, co je třeba, není znát datum Jeho příchodu, ale to, aby je nikdo nesvedl, a aby byli stále připraveni, protože neví, kdy Ježíš přijde. (viz Matouš 124,42.44) Dokonce říká: „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O onom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn; jenom Otec sám.“ (Matouš 24,36)

            Přesto ale Ježíš dává určité poznávací znamení. „A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec“. (Matouš 24,14)

            Tedy kdy Ježíš přijde nevíme, protože Bible také říká, že přijde jako zloděj v noci. Máme ale poznávat Boha, Jemu důvěřovat, dívat se kolem sebe na stále se zhoršující stav světa, dbát na to, aby nás nikdo nesvedl z Biblí nastavené cesty, a vnímat, že až bude dobrá zpráva o Bohu zvěstována po celém světě, tehdy přijde závěr.